Život ve městě

Indie je pohádková, mystická; je to totální zkušenost, útok na všechny smysly. Tak to píší v prospektech.

A skutečně, na Indii je cosi jedinečného, ale těžko vyjádřitelného.

Indie vám připomene filmový ateliér, kde se natáčí obrovský velkofilm, snad ze středověku nebo z bible, a také ještě několik dalších filmů. Právě mají všichni statisté přestávku a jdou po svém. Masy chudáků a trhanů v hadřících, ženy v lehkých látkách opásaných kolem boků a s odhalenými pasy jako břišní tanečnice, mrzáci bez nohou, pahýly rukou a znetvořenými částmi těla, hrdí, hřmotní a objemní sikhové v turbanech, svatí muži s divošsky pomalovanými tvářemi a s nikdy nemytými vlasy, prodavači s obrovskými proutěnými mísami nařezaných bílých kokosů, rudých stroužků melounů a vyskládaného tropického ovoce (jako by je tam vyskládal aranžér milující pořádek a geometrii), mladí zbohatlíci ve sněhobílých špičatých botách a napomádovaných vyčesaných vlasech…

Po ulicích Indie se valí stáda maličkých ostře žlutých trojkolek s motocyklovým motorem (zdejší taxíky), ambasadoři s bachratými karosériemi z padesátých let, japonské minibusy, tu a tam jednou za čas projede ve vřeštivém chumlu kolem důstojný mercedes nebo cosi jemu podobného a stejně příšerně drahého, přijíždějí spěchající autobusy, které jsou přecpány i na střeše…, občas je i na nejživější ulici a v nejneočekávanější chvíli ke spatření pomalým krokem kráčející slon, kterému sedí těsně za plachtami uší vyzáblý skřeček, jak Indové povětšinou bývají, a řídí jeho pohyb delší holí…